Kronika

Zápisy z akcí, tak jak jsme je prožili očima účastníků.

HomeAkceKronika

Společné setkání Royalu ze Severní Moravy 27. 9 2014

Poslední sobota v září zpočátku moc nezazářila. Ráno byla silná oblačnost a vše spíše vypadalo na déšť než na pěkné slunečné počasí. A to zrovna dnes máme vyrazit na společné setkání Royal Rangers ze Severní Moravy, které se má uskutečnit na loděnici u Žermanické přehrady, a k tomu všemu zrovna ještě my máme zajišťovat lodní dopravu!

Náš sraz máme v půl deváté u kavárny Oáza, kde doráží i děti z Jablunkova, domluvili jsme se totiž, že pojedeme společně. Nasedáme do aut, do přívěsu balíme lodě a vyrážíme. Sice trochu zklamaně, že nejspíš z lodí nic nebude, ale možná dnešek ještě překvapí.

Společné zahájení se koná v modlitebně AC Havířov, kde nás dorazilo celkem 106, což sice nestačí na rekord z minula, ale i tak je to služná účast. Po společném zahájení a modlitbě za počasí se děti rozdělují do skupinek po deseti, dostávají GPS navigace a postupně vyrážejí za tajemstvím loděnice. Celá trasa vede podél řeky Lučiny, kde týmy postupně nachází zašifrované souřadnice, které je tak směřují k cíli – loděnici u Žermanic.

Mezitím co děti různě bloudí, my vedoucí se do cíle přesouváme auty. Tam nás však čekají jiné úkoly. Celý areál se musí připravit a také nafoukat lodě, do jiných pro změnu dolít benzín a prohřát motory. To se už počasí začíná měnit a vylézává sluníčko. Ani se tomu nechce věřit.

První tým doráží po cca 2 hodinách a vzápětí i druhý – ten náš složený napůl z Třince a Jablunkova. Alespoň se ukazuje, že nejsme žádné Béčka, jelikož vyráželi poslední a přišli skoro první. Pro příchozí je nachystán párek na opečení a pomalu s příchodem dalších týmů se rozbíhají i doprovodné aktivity jako lukostřelba, malby na obličej a lodě. K dispozici jsou dvě plachetnice, motorový člun, nafukovací palavy, kánoe a šestimístná pramice. To vše nepřetržitě praská ve švech a děti se střídají jako na běžícím páse. Hlavně aby na vodě mohli strávit co nejvíce času.

Ještě že nakonec byly modlitby za počasí vyslyšeny, odpoledne už pak bylo příjemné teplo. Celé setkání pak zakončil Petr Walach kázáním o tom, že Bůh zná dokonce i naše myšlenky a ví, co se nám tam v hlavě honí mezi těmi závity. Celou akci jsme si pořádně užili a s mnohýma se konečně opět viděli po delší době.

Vodácká výprava na Ohři 12. - 19.7 2014

Letní prázdniny nám skončily a před námi je další školní rok. Pro některé to je dobrá zpráva, jiné to však netěší. A co jsme vlastně během těchto dvou měsíců „plné volna“ dělali?

V úvodu prázdnin jsme s oddílem vyrazili na letní vodácký tábor na řece Ohři. Pro ty, kdo na zeměpis už zapomněli; tato řeka se nachází v západních Čechách a pramení v sousedním Německu. Patří mezi významné přítoky řeky Labe a protéká mnoha zajímavými místy naší vlasti. Mezi města, která se na této řece nacházejí, patří kromě Chebu a Sokolova také Loket a Karlovy Vary.

Na vodu nás letos vyrazilo celkem 15 lidí, a hned v úvodu nás čekala velmi náročná cesta vlakem, proto jsme vyráželi už hodně brzy. Vlak nás vezl až na sám konec naší republiky. Moc nechybělo a málem jsme skončili až za hranicemi. Plavbu jsme totiž začínali kousek pod Chebem v jedné vesnici, nedaleko hranic.

Po příjezdu na místo šli hned někteří vyzkoušet vodu v Ohři, jiní se zabavili fotbalem, zatímco vedoucí řešili, jestli mají vůbec dělat večeři. Tolik usmažených řízků se vidí opravdu málokdy. Už se na to pomalu nešlo ani dívat, jak byli všichni přecpáni a neubývalo i když se rozdávaly mezi ostatní.

Konečně nadešel druhý den, který všichni s nadšením očekávali. Z půjčovny nám dovezli lodě, překvapivě celkem hodně brzy, zrovna před snídani. Bohužel jsme pro ně museli přes řeku, jelikož cesta do kempu vedla různými oklikami a navíc co se kvality týče, opravdu za moc nestála. Vyfasovali jsme tak každý svoje vybavení a dozvěděli se moc nepovzbudivou zprávu, že v den našeho příjezdu se na níže položeném jezu někdo topil. Ale nenechali jsme se tímto odradit a vyrazili vstříc prvním peřejím. Našim cílem bylo město Loket, kde stojí stejnojmenný královský hrad – Loket, který jsme samozřejmě také později navštívili. Nejvíc se však většina těšila na návštěvu místního fastfoodu, kde jsme snědli kompletně celé maso na kebab. Když jsme odcházeli tak paní prodávala už jen párky v rohlíku. Maso na kebab prostě došlo.

Dalším cílem naší plavby na táboře bylo předměstí Karlových Varů, kde byl náš kemp. Ten se nacházel přímo u fotbalového hřiště a do vody to také nebylo daleko. Zde se odehrávaly různé vodní hry a bitvy. Odtud jsme také vyráželi na výlet do Varů. V plánu byla návštěva sklárny Moser, která nám bohužel nevyšla. Před námi čekalo cca 200 lidí. Tak jsme to vynechali a šli rovnou do historického centra za lázeňskými prameny. Tam to s frontami u některých kolonád bylo stejné jako u muzea. Ale přece jsme nakonec některé ochutnali a společně pak uznali, že to k pití moc není. Spíše padaly návrhy, abychom to dávali na táboře vždy k pití jako trest za porušování pravidel. Chuťově nic moc a navíc pít v létě 65 stupňovou vodu taky není nic moc osvěžujícího. Zato lázeňské oplatky, ty chutnaly všem.

Před návratem zpět do kempu jsme ještě zašli navštívit muzeum voskových figurín, kde nám předvedli i ukázku jak se odlévá z vosku část těla a tímto naše putování po Varech skončilo. Nakonec znaveni horkem a cestou jsme se vydali zpět do kempu a těšili se na další dny plavby.

V rámci tábora jsme ještě navštívili další zajímavá místa a památky, ale o těch se už tady nebudu rozepisovat. Doporučuji si to raději navštívit osobně. Musím ale upozornit na celkem vysoké ceny. Většina obchodníků se tu živí německými a ruskými turisty, kteří v obchodech nechávají neuvěřitelné částky.

Procházka růžovým sadem 4. - 6.4 2014

Tentokrát jsme se s několika vedoucími z oddílu (teda většina vedoucích) rozhodli zúčastnit závodu, který nese honosný název: Procházka růžovým sadem. Tento závod neboli procházka chcete-li, spočívá v tom, že tým, který chce vyhrát, musí donést jako první klíč. Polohu klíče ovšem zjistíte až poté co se vám podaří dešifrovat zprávu, která je navíc rozdělena na deset částí a každá část je šifrovaná jinou šifrou a umístěna na nějakém místě, který máte vyznačený v mapě. Nejčastěji se jedná o vrcholky kopců, zříceniny nebo nějaká významná místa v okolí.

Letošní závod startoval na ZŠ ve Skorošicích, okres Jeseník. Na místo jsme se dopravili tranzitem společně s dalším týmem z Třince tak akorát na večeři. K našemu zklamání se ale většinou jednalo o zeleninu, tak přišly na řadu i naše zásoby z domu.

Po úvodníku a vysvětlení pravidel závod začal. Na zemi tělocvičny byla připravena úvodní šifra a tým, který ji vyluštil, dostal mapu a ihned vyrážel do terénu. Tím vznikaly mezi týmy časové mezery, aby nemohly jít spolu. O náročnosti úvodní šifry svědčí i fakt, že závod začal v pátek ve 22:00 a my jsme vyráželi až v sobotu v 0:07 hod. Nutno podotknou, že jsme nevyráželi mezi posledními, ale také ne mezi prvními.

První cíl, který jsme si stanovili zdolat byl zároveň i nejvyšším vrcholem procházky - Špičák s výškou 957 m. Vrchol kopce jsme zdolali přesně v 2:11 hod. v noci. O tom, že jsme v polovině kopce sešli z té správné stezky a o něco později jsme se museli vracet zpět dolů, zde raději psát nebudu. Zážitků bylo s každým krokem tolik, že by se jen stěží vlezly na papír.

Krátce po rozednění jsme dorazili na zříceninu hradu Rychleby, kde jsme posnídali a vůbec poprvé se podívali na šifry, které se nám podařilo v noci najít.  Za noc jsme stihli obejít 4 šifry z deseti.

Jelikož byla před námi ještě dlouhá cesta, tak jsme znova vyrazili. Před námi byla šifra, která měla poznámku, že se nachází v modrém pokoji. Byli jsme napjatí, co si pod tím máme představit. Když jsme pak dorazili na místo, o kterém jsme si mysleli, že to má být ono, začali jsme s pátráním. V daném místě se nacházely ruiny bývalého stavení a v jednom z pokojů byly ještě zbytky omítky s modrým nátěrem. Šifra zde ovšem nikde nebyla. Až teprve po hodince hledání jsme usoudili, že jsme zřejmě na špatném místě a přesunuli se o 500m vedle, kde jsme objevili další stavení. To už bylo konečně to pravé místo a byla zde umístěna i naše šifra. To by člověk nevěřil, kolik zřícenin bylo v okolí a navíc ještě k tomu se zachovanou modrou stěnou. Asi byla kdysi tolik populární.

Krátce po poledni jsme konečně usoudili, že by nám šifry měly stačit na prozrazení místa, kde se klíč nachází a tak jsme se vydali směrem zpátky do Skorošic. Na místní autobusové zastávce jsme se pak dali do luštění. Jelikož ale bylo celkem chladno, mozkové závity nepracovaly tak jak jsme si představovali. Naše úspěšnost tak skončila z 8 nalezených šifer, jsme vyluštili pouze 4. Což nás dostalo v celkovém vyhodnocení na 8 místo z 11. Pro zajímavost – klíč se nakonec nacházel uvnitř dortu, který organizátoři udělali, jelikož se jednalo o jubilejní 10. ročník.

Výlet na Ostrý s CZŠ Třinec 1. 5 2014

V polovině dubna jsme byli opět po roce osloveni Církevní školou a mateřskou školou ze Sosny, jestli bychom si nepřipravili doprovodný program pro děti na jejich celoškolním výšlapu. Letos se rozhodli vyrazit ve čtvrtek 1. 5 z Košařisk po modré značce na chatu Ostrý. Slovo dalo slovo a my jsme začali s plánováním. Připravili jsme si pro ně program v námořnickém stylu, kdy v první části museli splnit několik úkolů, aby se mohli stát členy námořní flotily a pak později mohli vyrazit na boj s piráty a získat tak zpět královský poklad.

Jelikož měli rodiče s dětmi vyrážet už hodně brzy ráno, rozhodli jsme se proto pro trochu netradiční řešení. Na Ostrý jsme se vydali už o den dřív. Šlo nás celkem sedm a chtěli jsme se na školu s předstihem připravit.

Na turistické chatě jsme si zarezervovali ubytování a domluvili si společný sraz u kavárny Oázy. Jelikož ale mnozí měli vyučování ve škole do pozdějších odpoledních hodin a autobusové spoje vůbec nepasovaly, vyrazili jsme nakonec k chatě společně jedním autem. K dispozici jsme měli stručný popis majitele, ale i tak těch cest v lese bylo mnohem víc. Někdy je jednodušší jít prostě pěšky. Nakonec jsme ale k chatě přece jen zdárně dojeli.

Po příjezdu jsme nelenili a šli se hned ubytovat do chaty, kde jsme dostali k dispozici dva pokoje. Někteří (včetně mě) okamžitě vytáhli své svačiny a začalo se baštit. Jelikož bylo před námi ale ještě hodně práce, vyrazili jsme ven. Protože jsme celou akci pojali námořnicky, tak jsme v okolí chaty schovali několik zpráv o ztroskotancích, které byly umístěny do flašek. Ty pak děti hledaly pomocí GPS přístrojů. Prošli jsme si také terén, kde se druhý den konala bitva s piráty a jelikož se už začalo slunce schovávat za další kopce, museli vrátit zpět do chaty.

Druhý den 1. května jsme si museli trošku přivstat a po snídani se ihned dali do chystání dalších stanovišť. Sebou jsme vzali různé vybavení, oblékli pravá námořnická trika a vyšli škole naproti. Asi 2 km od chaty jsme se na rozlehlé louce zastavili a připravili stanoviště, typu: střela z foukačky na loď, třídění ryb na sladkovodní a mořské a poměrně náročný úkol – kormidlování trajektu, naloženého auty plus další úkoly.

Děti dorazily poměrně rychle, nejprve došli ti nejrychlejší a pak postupně přicházeli další. Celkem jich bylo kolem 50 dětí + dospělí. Po krátkých instrukcích se děti mohly pustit do plnění disciplín, teprve po absolvování všech zastávek se mohlo pokračovat v cestě k chatě, kde si někteří upekli buřty.

Vyvrcholením celého výletu byla nakonec bitva s piráty. Jelikož bylo pirátu (nás) málo a 50 dětí je 50 dětí, už v průběhu dopoledne jsme některé verbovali mezi své řady. V lese jsme schovali poklady dva. Jeden falešný a pravý jsme zakopali o něco víc. Dětem se rozdaly papírové koule a bitva mohla začít. O velkoleposti bitvy svědčí fakt, že se nakonec bojovalo skoro celou hodinu. Mnozí skoro na důvod boje zapomněli, hlavně to pořádně natřít pirátům. Přece jen se jim nakonec k pokladu podařilo dostat, žel jen k tomu falešnému, kde byl list, že ten pravý je někde v okruhu 50m.

Nalézt ten pravý poklad nebylo vůbec snadné, teprve když konečně některý z pirátů začal mluvit a vyzradil přibližnou polohu úkrytu, se to posádce podařilo nalézt a všem bojovníkům náležela po právu jeho část. Co říct na závěr? Že bonbóny z pokladu byly rozdány! Fotky z výletu naleznete na našem webu ve fotogalerii.      

Putování na východ ČR 15. 3 2014

Třetí sobotu v měsíci březnu jsme opět nezůstali s naším Royalem sedět doma, ale vyrazili jsme společně tentokrát na nejvýchodnější bod České republiky.

Týden před našim výletem vládlo pěkné počasí s nadprůměrnými teploty, proto se většina z nás na výlet těšila. V sobotu ale přišla oblačnost a předpověď nám hlásila v průběhu dne déšť. Přesto nás nakonec vyrazilo celkem devět lidí. Prvním cílem bylo dorazit vlakem do Mostů u Jablunkova a teprve až pak se vydat směrem na daleký východ přes horu Gírovou, obec Bukovec až na sám konec ČR.

Po příjezdu do Mostů u J. začalo poprchávat. Sotva jsme se ocitli na turistické stezce, která nás měla dovést k turistické chatě, déšť zesílil. Po několika kilometrech někteří účastnici zjistili, že bunda, která měla být nepromokavá - promoká. To už ale k chatě naštěstí moc kilometrů nezbývalo. Cestou jsme se ještě zastavili na místě, kde před několika lety došlo k největšímu sesuvu půdy u nás a obdivovali tu zkázu. Většina z nás neuposlechla výstražnou ceduli, která varovala před vstupem na sesuv a šli jsme to obdivovat pěkně z blízka. :D Pyrosovi se tam nakonec podařilo najít i krabičku z geocachingu bez pomoci GPS přístroje, GPSky jsme tentokrát nechali doma.

Na chatu Gírovou jsme dorazili tak akorát v době oběda a v nabídce dne měli dokonce i naši oblíbenou česnekovou polévku, na které jsme si všichni pochutnali. V průběhu toho nám vyschly bundy a oblečení. Jelikož nás ale stále čekala dlouhá cesta, museli jsme opustit pohodlí chaty a znova jsme vyrazili na naši pouť k nejvýchodnějšímu bodu.

Počasí se vůbec nelepšilo, ale ani nezhoršovalo. Akorát se začala tvořit mlha a viditelnost tak byla pouze několik desítek metrů. Proto bylo i velice náročné držet se té správné stezky. Cest tam totiž bylo více a značení na stromech se objevovalo jen občas. Nakonec se nám ale přece jen podařilo dostat na kopec nad Bukovcem. Tam už začalo celkem hodně silně foukat, ale alespoň přestalo pršet. Obec Bukovec jsme museli obejít, abychom se dostali více k polské hranici a pak už to k nejvýchodnějšímu místu nebylo daleko. Nejvýchodnější bod leží se ve smrkovém lese, kterým protéká i hraniční potok. Na místě jsme si udělali několik fotografií a na několik minut se stali nejvýchodnějšími lidmi v ČR.

Cestou zpět na autobus do Bukovce jsme ještě navštívili bývalé hradiště obdobné tomu na Šancích, akorát v menším provedení a za zmínku také stojí cesta na autobus, která vedla zvláštní stezkou. Do poslední chvíle nikdo netušil, jestli se jedná o místní stoku nebo znečištěnou obecní cestu. Nakonec se ale ukázalo, že se mělo skutečně jednat o cestu i když tomu moc nenasvědčovala.

Strana 2 z 4